Co bude s tou naší matičkou katolickou církví, když si papež Benedikt XVI. nečekaně abdikoval? Ono to není tak jednoduché jak se to ukázalo při nedávných volbách českého prezidenta, kdy má rozhodovat prostě většina. Většina totiž málokdy ví co je skutečně dobré.
Církev je o mnoho složitějším živým orgánem než jak to známe z naší politiky, kdy prostě rozhoduje jen moc. V dějinách světa se již nejednou rozhodlo o dalším vývoji ve Vatikánu, byť si to lidé obecně neuvědomují. Jako protestant do toho nemám bratřím Katolíkům co mluvit. Ale narozdíl od nás evangelíků mají Katolíci odpovědnost takřka za celý svět. A je úplně jedno, jestli my tady na Trutnovsku v nějakého Boha věříme, nebo jsme si jisti, že máme za všech okolností pravdu pevně pod kontrolou...
Dnešnímu, ve věcech historických, poněkud zaostalému českému člověku, se to velmi těžko chápe a vysvětluje. Dnes lidé propojení teologických a historických souvislostí vůbec nevnímají, a tak mají přednost zjednodušené informace před Pravdou. Z Husa, Komenského, Dobrovského, Palackého aj.. se dnes obecně vnímá jen jejich boj proti něčemu, ale už se neví za co a pro co. Lidé v naší zemi si z historie berou převážně negativní stránku, což se pak projevuje také na našem sebevědomí. Takže z toho pak vychází např. podobný nesmysl, jako že Hus byl proti církvi, což je naprostý nesmysl, jelikož je každému kdo si přečte alespoň kousek jeho řečí zcela jasné, že usiluje naopak o krásnou a čistou, Kristem provoněnou církev. Je to nelogismus, ale lidé tomu přesto věří. Z naší silně, až geneticky dané touhy Českého lidu po Pravdě, dnes máme jakýsi silný, ale přes všechny řeči, nadále silný mindrák. Ten se projevuje právě na "nenormálním" vztahu k církvím, a potažmo k autoritám vůbec. V tom jsme myslím si nenormální a nebojím se to říct zcela otevřeně.
Ztratili jsme pojetí dějin a Pravdy a to je náš současný morální problém. Nebojujeme už za hodnoty, jako naší předci, kteří v tom byli usilovní a dobří. Bojujeme už jen o ten kus žvance, a to tím spíš, že jsme téměř nejbohatším národem na světě! To ale zkuste někomu říct, že je bohatý, když on se chce mít ještě líp. A kdo za to může? No přece vláda! Nebo aspoň šéf v práci.. Máme až chronický problém s autoritami. Což pak ale vede k tomu co prožíváme jako zmar hodnot, který se pravděpodobně hrozí otočit v přesný opak, totiž v plíživou dikaturu.
To se v dějinách už několikrát opakovalo a právě v takových chvílích bylo velmi dobré, že na světě existuje jakási pozitivní síla, která čelí světské moci politiky a peněz. Církev má krom své podivné příchuti když nedělá co má, také zajímavou chuť svobody a alternativy na tomto vyprázdněném světě.
Proto si myslím že je těžké posuzovat z této naší české pozice to, jestli je na čase změnu ve Vatikánu, když o tom lidé vůbec, ale vůbec nic neví a pravdu mají za to, co vidí v televizi. Kdo si to dění v církvi pustí k tělu a nevidí jen to negativní, což je náš národní zlozvyk, ví že se schyluje ke změně, ne proto, že je čas na změnu, ale protože slovo Katolík má svůj hlubší, nám až utajený význam. KATOLIKOÍ, to byli nikoliv Katolíci, ale ti, kteří byli zajedno, kteří byli "obecní", všude po celém světě rozšíření, a přitom všem rozdílném stále zajedno. Přesným opakem toho slova jsou sektáři od latinského slova SECÓ (sekám), kteří naopak prosazovali svou pravdu na úkor ostatních. Tak se vědomě oddělovali. Uvědomuji si to jako evangelický farář velmi často, že také má církev je tímto oddělením od toho původního, poznamenána. A přesto si myslím, že reformace neměla znamenat nic jiného, než návrat k tomu, co jsme měli na počátku společné a dobré. Jako evangelík se duchovně cítím být tím katolicky - všeobecně a podle Ježíše Krista - myslícím křestánem, který nemá problém milova kohokoliv, kdo je v duchu podoben našemu Pánu. To je také jádrem ekumenismu, který usiluje o jednotu v různosti. Je mnoho rodinných zvyků, ale jsme všichni sourozenci. I když je normální, že ti starší sourozenci se cítí být moudřejšími a zkušenějšími než ti mladší. To je přece přirozené že to tak je :-) V dějinách se ale i ti vznešenější rádi inspirovali těmi mladšími a naopak.
Být Katolíkem tedy znamená něco mnohem hlubšího a odpovědnějšího, že jsem odpovědný nejen za svůj "dvoreček" ale za celý svět, a to se všemi důsledky. Co se rozhodne pro katolickou církev v Evropě, to se bude týkat rodinných, obchodních a morálních dilemat lidí na opačné straně zeměkoule (antikoncepce, mnohoženství, postavení žen a dětí, rodinné právo, ovlivňování politiky v nesvobodných režimech....).
Katolíci, tedy i ve Vatikánu to sami deklarují, že je čas přijmout ten fakt, že Evropa jako katolický kontinent už de-facto skončila a stává se jakýmsi snanzenem, a to se vším všudy. Většina Katolíků dnes opravdu žije v latinské Americe, a nebo v Asii.
Samo o sobě ale zvolení nového papeže z chudší části světa nezaručuje, že se církev změní v něco absolutně jiného. Svět podléhá neustálým změnám, ale církev je jediná instituce na světě, která má za úkol nepodléhat změnám, které jsou povrchní a prázdné. Zachovává pro lidstvo ty hodnoty, které jsou všem lidem společné a věčné, byť se mluví jen o tom co samotnou církví označeno za špatné.
Kdyby ze světa zmizeli všichni skutečně srdcem věřící lidé, svět by se patrně za pár dní sesypal, protože by ho neměl kdo držet pohromadě. Na takovém světě bez lidí s dobrými hodnotami by asi nechtěl žít nikdo z nás. Pro tyto hodnoty naši otcové a mámy umírali.
Papež Afričan, nebo Asiat bude mít zcela nová témata, a jistě mnohem silnější sociální apel, kterému však lid é v Evropě a bohaté Americe nemusí vůbec rozumět. Nepodléhejme pokušení si myslet, že změny se dějí tam nahoře. Život se změní přátelé jen tehdy, změníme-li každý způsob, jakým nahlížíme na svět.
Doufám že ten nový papež nebude člověk toužící po slávě, ale naopak člověk, který na sebe veme přetěžký úkol unést zodpovědnost za ty, kdo mu věří i za ty, kdo ho upřímně nenávidí a nerozumí mu. Asi si to umíme jen ztěží představit. Ale Bůh i skrze papeže už nejednou změnil svět. Dvacáté století nám toho může být dobrým důkazem, když byl zvolen v 60.letech papež jakoby slaboučký a staroučký, který však zcela nečekaně svolal II.Vatikánský koncil, a ten byl pomocí pro celý svět, protože volal po smíření a porozumění a odvážil se otevřít bolavá místa církevních dějin i světové politiky. Jan Pavel II. se stal ztělesněním těchto procesů. V každém století se pro církev narodil nějaký Hus, Matka Tereza a nebo svatý František. Církev, to není jen Vatikán, ale také všichni ti lidé, kteří bojují za Pravdu kolem sebe s modlitbou a dobrým skutkem a jsou solí tohoto světa, takže je snesitelnější a nadějnější.
Přeji nám všem dobrého a k Pravdě Boží náchylného papeže!
Bůh buď s vámi! Katolíci naši
farář Petr
Žádné komentáře:
Okomentovat