Duchovní zá/zrak

Text: Ž 119,35-47 Jan 9,1-11n. Ef 3,14-21

přátelé Boží,

V evangeliích Ježíš velice často, až nápadně často, uzdravuje lidi z jejich slepoty. Slepota je Ježíšovo veliké téma. Když k sobě budeme opravdu upřímní, budeme si muset přiznat jistou míru zaslepení i sami u sebe. Je to nemoc postihující každého člověka. Proto jsme dnes zde, abychom si oči nejen protřeli, ale také ve víře přijali Boží uzdravení pro naše oči jednou pro vždy. Proč také chodit do kostela a věřit Bohu, než právě proto, abychom mohli být uzdraveni ze svých bolestí a nemocí a vykročit k životu novému a smysluplnému. Pokud zde chodíme jen nasávat sváteční atmosféru, patrně vyjde levněji koupit si nějaký dobrý osvěžovač vzduchu. Ten se dá koupit i do zásoby, a když se to nepřežene, udělá sváteční atmosféru celkem slušně podle toho jak přepínáte cuplík s příchutěmi. Ale teď vážně!

To jaký jsi a jak se cítíš závisí na tom, jak se díváš na svět. Často to jak se cítíme závisí velmi podstatně na tom, jak se díváme na svět. A to jak se díváme na svět zase záleží na tom, jestli jsou naše oči zdravé. Proto je tak důležité mít pohled na svět uzdravený a čistý. Náš přirozený pohled na svět nevidí realitu celou, ale jen tu pokřivenou. Dokonce i my křesťané se z veliké většiny díváme pouze tím svým osvědčeným lidským zrakem a víru do toho až tak netaháme. Proto máme tolik světských problémů, až jednoho napadne kde se nám ta naše víra zaběhla...

V této části janova evangelia čteme o tom, jak byl uzdraven člověk, který byl slepý od narození. Lidé věřili tomu, že uzdravit slepého může jen Bůh sám, a nebo ten, kdo od něho přišel. Zkrátka zázrak! Co k tomu dodat? Bůh má moc.

Kdybychom to viděli, jak někdo uzdravuje slepého takovým způsobem, jakým to udělal Ježíš v tomto vyprávění, tak bychom byli přinejmenším v rozpacích. Řekli bychom si, co to ten člověk dělá? Chtěl bych vidět nás dnes, kdyby nám to někdo chtěl udělat. Je to jeden z nejvíce radikálních způsobů uzdravení v evangeliích, jaký tam můžeme nalézt.

Je tu také symbolická rovina. Země – prach symbolizuje přírodní zákony – souvislosti našeho pozemského života. Oproti tomu slina zase symbolizuje Boží povahu a jeho pravidla. Naše pozemská pravidla Ježíš promíchává ve své dlani s těmi Božími, a jsou smíchány v jedno. Přikládá tu podivnou hmotu slepci na oči až je celý umazaný v obličeji.

To ale není všechno, to by bylo málo. Kdo má na očích bláto, ten má na očích bláto. To ale není konec. Ježíš říká tomu slepému, aby se šel umýt do rybníka Siloe. To nebylo jen tak. Poslat slepého na cestu mezi lidi, to bylo těžké a vyžadovalo to, aby věděli oba co dělají. Ježíš musel vědět že je to dobré a má to smysl a od toho slepého to vyžadovalo poslušnost. To že šel bylo aktem jeho poslušnosti. On si nevymýšlel ani se nechtěl nechat odnést. Spolehl se tolik na Ježíše, že až přestal řešit detaily a šel k té vodní nádrži zvané Siloe (neboli Poslaný – jako by tam ta nádrž čekala odvěků na něj). Pak poprvé na hladině uviděl sebe takový jaký opravdu je. Uviděl a ukázala se na něm veliká sláva Boží.

Ten slepý musel sebrat odvahu a jít tam mezi lidi s blátem na očích, i když mu to jako slepému přece mohlo být úplně jedno). Vyžadovalo to jeho velkou poslušnost. Kolikrát takto Ježíš někoho posílá, aby někam šel pro potvrzení, i když ten člověk neměl v ruce žádný důkaz o změně. Ale teprve na cestě, nebo když tam přišel, kam ho Ježíš poslal, zjistil že je uzdraven (syrský Náman, 10 malomocných, služebníci v Káni, ale i učedníci v Emauzích).

Jsme i jako křesťané zvyklí posuzovat všechno svýma přirozenýma subjektivníma očima. A teď se to četbou Písma a ve své dětské víře učíme dávat do souvislostí nepřirozeného světa Božího. Moc bych si přál, abyste si tu 9.kapitolu z Jana přečetli, protože z toho budete mít veliký užitek poté, co vám teď řeknu.

Jsou dva lidé, kteří koukají na stejnou věc, ale jeden říká, že ta láhev je poloprázdná, zatímco druhý pravý opak. Láhev je skoro plná. Toto staré budhistické pravidlo má pravdu v tom že si můžeme vždy vybrat, jakým zrakem se budeme na všechno dívat. Růžové a nebo černé brýle si dneska vezmu do práce – do školy – do školky – do kostela...

A teď se můžete zeptat k čemu mi to bude, abych se díval na svět tak jak se dívá Bůh? K čemu mám chápat jak to funguje a je u Boha? Bratře a sestro: na tom záleží celý tvůj život! To jak se v životě cítíš záleží jen na tom co právě vidíš! Na tom záleží celá tvá budoucnost. To jaká uděláš v životě rozhodnutí záleží na tom jak se cítíš.

Je možné přijít do církve a posadit se a jen tak pro sebe si přemýšlet o tom, jak strašně zepsutý máme život. Takže je nám mnohdy na cestě domů ještě hůř. A proč zrovna v kostele? No protože tam je ten pravý prostor a okamžik k tomu, aby se u nás dostavila sebereflexe, kdy svýma přirozenýma očima posuzujeme, co všechno se nám událo a co jsme si zkonili sami. Pak na nás dolehne ten stísněný pocit, že něco není v pořádku. Proto tolik lidí do církve po pár letech přestane chodit a říkají že jim to už nic nedává... Oni vidí už jen to zlé a špatné. Proto na vás na bohoslužbách mnohdy dolehne namísto radosti pořádný smutek (a to nemusíte být zrovna farářem). Právě v církvi se jim to zdá být o to horší než tam venku ve světě, kde se v tom nikdo tzv. Nehrabe. Ale pak je třeba si položit otázku, jestli to je Boží způsob myšlení a jeho úhel pohledu, a pak musíme uznat že jistě ne. Někteří z nás si rádi pomáhají otázkou: „Co by na to řekl Ježíš?“ Pak nás napadá něco jiného než předtím. Proto tolik lidí tkví stále v minulosti bez naděje na něco dobrého v budoucnosti. Proto je tak strašně moc důležité to, jestli máme duchovní zrak, a nebo máme ještě stále zalepené oči. Bůh chce otevřít oči každému člověku aby viděl nejen to co je zlé, ale to co může být. Protože tolik není důležité to co je, ale to jak to být může a má. To je víra!

Říkáme si: „proč zrovna já? A proč se mi pořád stávají takové věci? A jiný má v životě tolik radosti? Proč se mi nedaří se pohnout z místa.“ Většina lidí má s něčím problém. Proto nejsou mezi námi dokud ho prý nevyřeší. Pak přijdou! Proto je tak strašně důležité to, abychom dobře viděli, abychom již dále nedělali špatná rozhodnutí v životě a neopakovali stejné chyby. Dokud se nezmění tento pohled na život, nepůjdeš nikdy nahoru, ale vždy jen dolů. Nemůžeš jít nahoru, protože špatně vídíš! Všechno to co je spojeno se zrakem má vliv na to, jestli se nebudeš dále ztrácet. To jak vídíš sebe i Boha. Někdy se můžeme zmýlit, ale v některých určitě ne.

Když se někdy stane, že se zraníme, že se třeba pořežeme při vaření, nebo při práci se dřevem, začne téct samozřejmě krev. Tu a tam se podaří, že to není žádná hrůza. Stačí to dát pod vodou, zdesinfikovat a pak přelepit nějakou náplastí a ono to je dobrý. Někdy se to musí zašít, zalepit, pofoukat (máma, pak táta, pak děti..) a je to dobrý. Jindy se však stane že ta rána je tak hluboká, že začne téct mnoho krve a bolí to ukrutně. Někdy je to žilka a je to v pohodě, ale někdy je to tepna, a velmi záleží asi na tom, jak silně nám bije srdce než vykrvácíme. Nejsem lékař, ale tato otázka toho jak se na sebe díváme, to je taková hlavní žíla života. Když se pořežeme nějakými neúspěchy v práci není to to stejné, jako když začneme krvácet z naší sebehodnoty. To neobvážeme.

Potkal jsem hodně lidí, kteří jsou ze svého života naprosto zničení jen proto že sami sebe vidí strašně špatně, nehodně a bezcenně. Většina lidí má zcela přirozenou tendenci k sebeponižování. Je to nemoc očí. Jen si vzpomeňte kdy vás někdo pochválil a kdy jste naopak někoho pochválili vy. Jak se u toho lidé kroutí a jak to nedovedou přijmout, jako byste jim řezali nohu. Takové utrpení to působí, že je vám až nepříjemné je chválit, tak je nechválíte vůbec, protože to není žádná radost. Ale to je lživý a špatný pohled na svůj život, který není od Boha.

Ta pochvala je samozřejmě zcela subjektivní, ale i lidé mívají svůj subjektivní pohled na svou hodnotu a ten se strašně moc liší od toho Božího, pravdivého. Stačí se jen zamyslet nad sebou. Po každých bohoslužbách si většina lidí říká, že v kázání něco chybělo a řeklo by tam to a ono, a zase jiní naopak (těch je většina) si řekne, že tam toho měla být polovina a bylo by to až až. Ale kdyby si to člověk pouštěl příliš k tělu, co druzí ze svého subjektivního pohledu říkají, pak by nemohl za chvíli udělat vůbec nic. Proto je potřeba, abychom se učili dívat na všechno Božíma očima. My všichni máme tam někde uvnitř sebe jakýsi vnitřní obraz sebe sama, který si pořád upravujeme podle toho co si o nás myslí druzí. A tak se děje, že se obzvláště pověsíme na někoho, kdo náš obraz může vylepšit, příliš silně vnímáme to jak se k nám chová, jaká k nám dělá gesta, jakým tónem mluví. Takže když nám pak ten někdo (kdo o tom ani neví) nevěnuje dostatek pozornosti („on mě nepozdravil a nepodíval se na mě, nezeptal se mě, s jinýma se baví.. atd.), naše hodnota utrpí a cítíme se tak zle.. To je důkaz naprosto špatného pohledu na sebe sama.

Třeba se nám dneska nepodaří to, že bychom šli domů celí proměnění úplným poznáním Boží pravdy o nás, ale zcela jistě zazáří alespoň nějaký paprsek na každého z nás, který vnese světlo alespoň na některé věci v našem životě, takže pochopíme že je nám odpuštěno, že na nás Bůh ještě nezrezignoval a má v tebe ještě pořád naději.

Je možné se v životě stále podceňovat a donekonečna ponižovat. A to má pak vliv na to, že jsme celý život velmi pasivní, zrezignovaní. A nebo …, a to je také velmi problematické... , budeme velmi aktivní. „budu velmi, ale velmi aktivní“. Jsou to dva extrémy. Pasivita, a nebo naopak přehnaná aktivita. S tím se v životě strašně špatně žije, obzvláště blízkým lidem. Některým to přímo zničí život, i když jsou to hodní a milí lidé. Mnoho žen nechce žít s takovými muži, které jim jiné ženy závidí, protože jsou úspěšní. Ale něco není v pořádku, protože neumí žít ve vztazích. Mnoho mužů i žen slyšelo v dětství že z nich nic nebude a nikam to nedotáhnou. Lidé se trápí tak zbytečně, vysilují se, a dokazují celému světu svou pracovitostí a úspěchy v práci svou hodnotu. Ani víra a Bůh pak nepomáhá, protože nepřijímáme Boží pohled na sebe. Proto se stává, že nemůžeme být v životě úspěšní a radostní, nemůžeme se postavit na pevný základ, ani zvítězit a přestat škemrat. Přece není smyslem života se trápit nad tím, že ostatní něco mají a ty ne, že jiní mají úspěchy a krásné nové věci, které ty nemáš. Že jiní mají hezké manželky a ty.. manžely a ty... , a že se umí radovat a ty...?

Ty už ale nemusíš být takto zničený, protože ty máš v Božích očích úplně jinou hodnotu. Můžeš poznat a prožít jak moc je ti odpuštěno, jak jsi cenný sám o sobě a nemusíš nic dokazovat. Nemusíš se cítit tak zle když hledáš svou hodnotu někde mimo sebe. Ale jsi zván k tomu, aby ses na sebe začal konečně dívat Jeho Božíma očima. Na tom je postaveno pravé lidské štěstí a radost. Jako když ten slepec poslechl Ježíše, uvěřil mu, a konečně uviděl na hladině rybníka jaký je a měl radost, takže si ji nenechal pokazit jinými lidmi. To je osvobozující zázrak, který chce Bůh naplnit i uprostřed nás všech. Nepotřebujeme žádná křivá zrcadla, abychom se udělali lepšími. „Poznejme raději Pravdu, a ta nás osvobodí“ To platí nejen o našich omylech a hříších, ale také poznáme pravdu, která nám říká, že jsme hodní lásky a veliké lásky, když si to sami nemyslíme.

Je první postní neděle a měli bychom ten čas do Velikonoc využít k něčemu dobrému. Čiňme dobré věci, bavme se s Bohem, protože Mu na nás záleží, čtěme si hodně Písmo ráno i večer... ale nechtějme už být dál slepí a zaslepení, ať se pohneme všichni z místa a netápeme dál ve tmě. Pán má tu moc a také to s námi udělá. Na nás je k němu jen přijít a poprosit Ho, aby nás uzdravil. On to udělá. Pak se začnou dít všechny ty malé (nebo velké?) zázraky i v našich srdcích, rodinách i celé naší zemi. Ať se to tak stane! Amen!