Duchovní zá/zrak

Text: Ž 119,35-47 Jan 9,1-11n. Ef 3,14-21

přátelé Boží,

V evangeliích Ježíš velice často, až nápadně často, uzdravuje lidi z jejich slepoty. Slepota je Ježíšovo veliké téma. Když k sobě budeme opravdu upřímní, budeme si muset přiznat jistou míru zaslepení i sami u sebe. Je to nemoc postihující každého člověka. Proto jsme dnes zde, abychom si oči nejen protřeli, ale také ve víře přijali Boží uzdravení pro naše oči jednou pro vždy. Proč také chodit do kostela a věřit Bohu, než právě proto, abychom mohli být uzdraveni ze svých bolestí a nemocí a vykročit k životu novému a smysluplnému. Pokud zde chodíme jen nasávat sváteční atmosféru, patrně vyjde levněji koupit si nějaký dobrý osvěžovač vzduchu. Ten se dá koupit i do zásoby, a když se to nepřežene, udělá sváteční atmosféru celkem slušně podle toho jak přepínáte cuplík s příchutěmi. Ale teď vážně!

To jaký jsi a jak se cítíš závisí na tom, jak se díváš na svět. Často to jak se cítíme závisí velmi podstatně na tom, jak se díváme na svět. A to jak se díváme na svět zase záleží na tom, jestli jsou naše oči zdravé. Proto je tak důležité mít pohled na svět uzdravený a čistý. Náš přirozený pohled na svět nevidí realitu celou, ale jen tu pokřivenou. Dokonce i my křesťané se z veliké většiny díváme pouze tím svým osvědčeným lidským zrakem a víru do toho až tak netaháme. Proto máme tolik světských problémů, až jednoho napadne kde se nám ta naše víra zaběhla...

V této části janova evangelia čteme o tom, jak byl uzdraven člověk, který byl slepý od narození. Lidé věřili tomu, že uzdravit slepého může jen Bůh sám, a nebo ten, kdo od něho přišel. Zkrátka zázrak! Co k tomu dodat? Bůh má moc.

Kdybychom to viděli, jak někdo uzdravuje slepého takovým způsobem, jakým to udělal Ježíš v tomto vyprávění, tak bychom byli přinejmenším v rozpacích. Řekli bychom si, co to ten člověk dělá? Chtěl bych vidět nás dnes, kdyby nám to někdo chtěl udělat. Je to jeden z nejvíce radikálních způsobů uzdravení v evangeliích, jaký tam můžeme nalézt.

Je tu také symbolická rovina. Země – prach symbolizuje přírodní zákony – souvislosti našeho pozemského života. Oproti tomu slina zase symbolizuje Boží povahu a jeho pravidla. Naše pozemská pravidla Ježíš promíchává ve své dlani s těmi Božími, a jsou smíchány v jedno. Přikládá tu podivnou hmotu slepci na oči až je celý umazaný v obličeji.

To ale není všechno, to by bylo málo. Kdo má na očích bláto, ten má na očích bláto. To ale není konec. Ježíš říká tomu slepému, aby se šel umýt do rybníka Siloe. To nebylo jen tak. Poslat slepého na cestu mezi lidi, to bylo těžké a vyžadovalo to, aby věděli oba co dělají. Ježíš musel vědět že je to dobré a má to smysl a od toho slepého to vyžadovalo poslušnost. To že šel bylo aktem jeho poslušnosti. On si nevymýšlel ani se nechtěl nechat odnést. Spolehl se tolik na Ježíše, že až přestal řešit detaily a šel k té vodní nádrži zvané Siloe (neboli Poslaný – jako by tam ta nádrž čekala odvěků na něj). Pak poprvé na hladině uviděl sebe takový jaký opravdu je. Uviděl a ukázala se na něm veliká sláva Boží.

Ten slepý musel sebrat odvahu a jít tam mezi lidi s blátem na očích, i když mu to jako slepému přece mohlo být úplně jedno). Vyžadovalo to jeho velkou poslušnost. Kolikrát takto Ježíš někoho posílá, aby někam šel pro potvrzení, i když ten člověk neměl v ruce žádný důkaz o změně. Ale teprve na cestě, nebo když tam přišel, kam ho Ježíš poslal, zjistil že je uzdraven (syrský Náman, 10 malomocných, služebníci v Káni, ale i učedníci v Emauzích).

Jsme i jako křesťané zvyklí posuzovat všechno svýma přirozenýma subjektivníma očima. A teď se to četbou Písma a ve své dětské víře učíme dávat do souvislostí nepřirozeného světa Božího. Moc bych si přál, abyste si tu 9.kapitolu z Jana přečetli, protože z toho budete mít veliký užitek poté, co vám teď řeknu.

Jsou dva lidé, kteří koukají na stejnou věc, ale jeden říká, že ta láhev je poloprázdná, zatímco druhý pravý opak. Láhev je skoro plná. Toto staré budhistické pravidlo má pravdu v tom že si můžeme vždy vybrat, jakým zrakem se budeme na všechno dívat. Růžové a nebo černé brýle si dneska vezmu do práce – do školy – do školky – do kostela...

A teď se můžete zeptat k čemu mi to bude, abych se díval na svět tak jak se dívá Bůh? K čemu mám chápat jak to funguje a je u Boha? Bratře a sestro: na tom záleží celý tvůj život! To jak se v životě cítíš záleží jen na tom co právě vidíš! Na tom záleží celá tvá budoucnost. To jaká uděláš v životě rozhodnutí záleží na tom jak se cítíš.

Je možné přijít do církve a posadit se a jen tak pro sebe si přemýšlet o tom, jak strašně zepsutý máme život. Takže je nám mnohdy na cestě domů ještě hůř. A proč zrovna v kostele? No protože tam je ten pravý prostor a okamžik k tomu, aby se u nás dostavila sebereflexe, kdy svýma přirozenýma očima posuzujeme, co všechno se nám událo a co jsme si zkonili sami. Pak na nás dolehne ten stísněný pocit, že něco není v pořádku. Proto tolik lidí do církve po pár letech přestane chodit a říkají že jim to už nic nedává... Oni vidí už jen to zlé a špatné. Proto na vás na bohoslužbách mnohdy dolehne namísto radosti pořádný smutek (a to nemusíte být zrovna farářem). Právě v církvi se jim to zdá být o to horší než tam venku ve světě, kde se v tom nikdo tzv. Nehrabe. Ale pak je třeba si položit otázku, jestli to je Boží způsob myšlení a jeho úhel pohledu, a pak musíme uznat že jistě ne. Někteří z nás si rádi pomáhají otázkou: „Co by na to řekl Ježíš?“ Pak nás napadá něco jiného než předtím. Proto tolik lidí tkví stále v minulosti bez naděje na něco dobrého v budoucnosti. Proto je tak strašně moc důležité to, jestli máme duchovní zrak, a nebo máme ještě stále zalepené oči. Bůh chce otevřít oči každému člověku aby viděl nejen to co je zlé, ale to co může být. Protože tolik není důležité to co je, ale to jak to být může a má. To je víra!

Říkáme si: „proč zrovna já? A proč se mi pořád stávají takové věci? A jiný má v životě tolik radosti? Proč se mi nedaří se pohnout z místa.“ Většina lidí má s něčím problém. Proto nejsou mezi námi dokud ho prý nevyřeší. Pak přijdou! Proto je tak strašně důležité to, abychom dobře viděli, abychom již dále nedělali špatná rozhodnutí v životě a neopakovali stejné chyby. Dokud se nezmění tento pohled na život, nepůjdeš nikdy nahoru, ale vždy jen dolů. Nemůžeš jít nahoru, protože špatně vídíš! Všechno to co je spojeno se zrakem má vliv na to, jestli se nebudeš dále ztrácet. To jak vídíš sebe i Boha. Někdy se můžeme zmýlit, ale v některých určitě ne.

Když se někdy stane, že se zraníme, že se třeba pořežeme při vaření, nebo při práci se dřevem, začne téct samozřejmě krev. Tu a tam se podaří, že to není žádná hrůza. Stačí to dát pod vodou, zdesinfikovat a pak přelepit nějakou náplastí a ono to je dobrý. Někdy se to musí zašít, zalepit, pofoukat (máma, pak táta, pak děti..) a je to dobrý. Jindy se však stane že ta rána je tak hluboká, že začne téct mnoho krve a bolí to ukrutně. Někdy je to žilka a je to v pohodě, ale někdy je to tepna, a velmi záleží asi na tom, jak silně nám bije srdce než vykrvácíme. Nejsem lékař, ale tato otázka toho jak se na sebe díváme, to je taková hlavní žíla života. Když se pořežeme nějakými neúspěchy v práci není to to stejné, jako když začneme krvácet z naší sebehodnoty. To neobvážeme.

Potkal jsem hodně lidí, kteří jsou ze svého života naprosto zničení jen proto že sami sebe vidí strašně špatně, nehodně a bezcenně. Většina lidí má zcela přirozenou tendenci k sebeponižování. Je to nemoc očí. Jen si vzpomeňte kdy vás někdo pochválil a kdy jste naopak někoho pochválili vy. Jak se u toho lidé kroutí a jak to nedovedou přijmout, jako byste jim řezali nohu. Takové utrpení to působí, že je vám až nepříjemné je chválit, tak je nechválíte vůbec, protože to není žádná radost. Ale to je lživý a špatný pohled na svůj život, který není od Boha.

Ta pochvala je samozřejmě zcela subjektivní, ale i lidé mívají svůj subjektivní pohled na svou hodnotu a ten se strašně moc liší od toho Božího, pravdivého. Stačí se jen zamyslet nad sebou. Po každých bohoslužbách si většina lidí říká, že v kázání něco chybělo a řeklo by tam to a ono, a zase jiní naopak (těch je většina) si řekne, že tam toho měla být polovina a bylo by to až až. Ale kdyby si to člověk pouštěl příliš k tělu, co druzí ze svého subjektivního pohledu říkají, pak by nemohl za chvíli udělat vůbec nic. Proto je potřeba, abychom se učili dívat na všechno Božíma očima. My všichni máme tam někde uvnitř sebe jakýsi vnitřní obraz sebe sama, který si pořád upravujeme podle toho co si o nás myslí druzí. A tak se děje, že se obzvláště pověsíme na někoho, kdo náš obraz může vylepšit, příliš silně vnímáme to jak se k nám chová, jaká k nám dělá gesta, jakým tónem mluví. Takže když nám pak ten někdo (kdo o tom ani neví) nevěnuje dostatek pozornosti („on mě nepozdravil a nepodíval se na mě, nezeptal se mě, s jinýma se baví.. atd.), naše hodnota utrpí a cítíme se tak zle.. To je důkaz naprosto špatného pohledu na sebe sama.

Třeba se nám dneska nepodaří to, že bychom šli domů celí proměnění úplným poznáním Boží pravdy o nás, ale zcela jistě zazáří alespoň nějaký paprsek na každého z nás, který vnese světlo alespoň na některé věci v našem životě, takže pochopíme že je nám odpuštěno, že na nás Bůh ještě nezrezignoval a má v tebe ještě pořád naději.

Je možné se v životě stále podceňovat a donekonečna ponižovat. A to má pak vliv na to, že jsme celý život velmi pasivní, zrezignovaní. A nebo …, a to je také velmi problematické... , budeme velmi aktivní. „budu velmi, ale velmi aktivní“. Jsou to dva extrémy. Pasivita, a nebo naopak přehnaná aktivita. S tím se v životě strašně špatně žije, obzvláště blízkým lidem. Některým to přímo zničí život, i když jsou to hodní a milí lidé. Mnoho žen nechce žít s takovými muži, které jim jiné ženy závidí, protože jsou úspěšní. Ale něco není v pořádku, protože neumí žít ve vztazích. Mnoho mužů i žen slyšelo v dětství že z nich nic nebude a nikam to nedotáhnou. Lidé se trápí tak zbytečně, vysilují se, a dokazují celému světu svou pracovitostí a úspěchy v práci svou hodnotu. Ani víra a Bůh pak nepomáhá, protože nepřijímáme Boží pohled na sebe. Proto se stává, že nemůžeme být v životě úspěšní a radostní, nemůžeme se postavit na pevný základ, ani zvítězit a přestat škemrat. Přece není smyslem života se trápit nad tím, že ostatní něco mají a ty ne, že jiní mají úspěchy a krásné nové věci, které ty nemáš. Že jiní mají hezké manželky a ty.. manžely a ty... , a že se umí radovat a ty...?

Ty už ale nemusíš být takto zničený, protože ty máš v Božích očích úplně jinou hodnotu. Můžeš poznat a prožít jak moc je ti odpuštěno, jak jsi cenný sám o sobě a nemusíš nic dokazovat. Nemusíš se cítit tak zle když hledáš svou hodnotu někde mimo sebe. Ale jsi zván k tomu, aby ses na sebe začal konečně dívat Jeho Božíma očima. Na tom je postaveno pravé lidské štěstí a radost. Jako když ten slepec poslechl Ježíše, uvěřil mu, a konečně uviděl na hladině rybníka jaký je a měl radost, takže si ji nenechal pokazit jinými lidmi. To je osvobozující zázrak, který chce Bůh naplnit i uprostřed nás všech. Nepotřebujeme žádná křivá zrcadla, abychom se udělali lepšími. „Poznejme raději Pravdu, a ta nás osvobodí“ To platí nejen o našich omylech a hříších, ale také poznáme pravdu, která nám říká, že jsme hodní lásky a veliké lásky, když si to sami nemyslíme.

Je první postní neděle a měli bychom ten čas do Velikonoc využít k něčemu dobrému. Čiňme dobré věci, bavme se s Bohem, protože Mu na nás záleží, čtěme si hodně Písmo ráno i večer... ale nechtějme už být dál slepí a zaslepení, ať se pohneme všichni z místa a netápeme dál ve tmě. Pán má tu moc a také to s námi udělá. Na nás je k němu jen přijít a poprosit Ho, aby nás uzdravil. On to udělá. Pak se začnou dít všechny ty malé (nebo velké?) zázraky i v našich srdcích, rodinách i celé naší zemi. Ať se to tak stane! Amen! 

Veselá koza z Vrchlabí!

Zdravíme!
Rádi bychom Vás všechny pozvali na náš koncert TENSINGU, který jsme si pro vás připravili, kterým bychom také rádi přispěli na pomoc hladovějícím lidem ve východní Africe. Minulý rok jsme při koncertě na evangelické faře ve Vrchlabí vybrali penízky na 1 kozu, 10 kuřat, a něco pomůcek pro školáčky. Doufáme že letos se nám podaří poslat kozy alespoň dvě. Pomůžete nám?
Doražte prosíme na náš koncert do Divadelního klubu ve středu 14.prosince od 17h.

Koukněte na naše video, které bychom vám rádi promítli. Pokud nemůžete dorazit na koncert, pomožte alespoň organizaci, které chceme peníze věnovat

ČLOVĚK V TÍSNI PŘI ČESKÉ TELEVIZI

další podrobnosti na tomto odkazu: http://www.skutecnydarek.cz/p/vesela-koza-pro-rodinu-v-kongu/

Vánoční slovo faráře Petra

Jsou-li mezi vámi nečtenáři, pusťte si alespoň video s hezkými obrázky. Vy ostatní si ho pusťte také a k tomu si můžete pak i číst. Je to má oblíbená píseň, která mi mluví z duše a snad i z Ducha. 

 „A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí.“  (ev.Matoušovo 2.kap) 

   Moji milí, 

     Jako by to Bohu přestalo být důležité. Zatoužil po lidech. Rozhodl se být nějak, jak to jen půjde s lidmi (proto se v evangeliu píše: "a lidem dobrá vůle od Boha, má v nich zalíbení“.. Lk 2). 

       Mudrci, kteří dorazili z dalekých neznámých končin nám mohou připomínat všechny lidi, kteří vědí že jim v životě něco schází. Naši mudrci jsou lidé, kteří věří jak umí. Jen kvůli svému srdci a z touhy své hladové duše se vydají na cestu. Z beznadějných temnot pohanských nauk vyšli hledat živého Boha a krále, kterému by mohli věřit a svěřit svůj život. Všechno jejich poznání o drahách nebeských těles je nakonec přivedlo až do chléva. Ježíšův příběh je paradox od začátku až do konce. Láska Boží je opravdu neuvěřitelná. 

Stačilo jen "trochu světla" (vždyť popravdě kdo si toho všiml?) a už se zvedli a vyrazili. Kdoví, zda se jim hvězda neukázala až když se odvážili vyrazit a hledat. Zázraky se často dějí až když člověk udělá jednu obyčejnou dobrou věc. V Bibli je takových míst plno (jdi a umyj se, ... jdi a nech se prohlídnout,...doneste vodu, ...). A my se musíme rozhodnout, jestli budeme ohrnovat nos, a nebo přijmeme slávu a velikost v prostém obalu, který nám Bůh nabízí. I těm zkušeným pánům učeným se Bůh ukázal v chudobě a prostotě.Nešetřil jejich představy. Při setkání s Bohem dostávají naše představy vždycky zabrat. Na tom také dost záleží i v životě. Jestli chodíme se šablonkama, které přikládáme na počkání na druhé lidi, na věci, na situace... To je naše nemoc. Život se nedá měřit metrem, má-li být radostný. Ten Bůh, který navštívil nás lidi je skutečný. Tak skutečný, že se tomu nechce ani věřit. Jako by se na nás z kolíbky díval a ptal se “Přijmete mě takového?”  

     Proroctví o narození velikého krále se potvrdilo do písmene. Také dnes lidé ohrnují nos. Nad církví, nad věřícími, nad našimi kostely, a věřím že mají mnohdy proč. A když už o nás věřících mluvíme, jak je to s námi? Naplnilo se i jiné proroctví. Totiž že budou přicházet cizinci ze všech stran, a budou se chtít poklonit Spasiteli na jeho hoře.  Jestli se stal Ježíš kdy naším Spasitelem, tedy skutečným hřebíkem, na němž visí náš život a jeho smysl, pak podle toho asi vypadá i náš život. 

        Nezáleží na tom, čemu jsme celý život věřili. Jestli jsme se nepotkali, ba přímo neutkali, s Ježíšem Kristem a jeho evangeliem osobně, nevíme o životě mnoho. 

       Tři mudrci (králové) přišli za všechna  náboženství,  rasy i povahy lidí společně. A to krásné na tom příběhu je to, že je dokázal Ježíš spojit, aby se začali dívat znova a jinak na svět. Začněme se dívat znova a jinak na ten svět kolem nás a pokloňme se Ježíšovi tak jako oni tři „blázni“ co opravdu vyšli. Nad kolébkou v níž je maličký Bůh se všechno spojí k dokonalosti. Bůh i člověk smí být spolu. To umí jen láska! Boží láska, ve které je vysvětleno všechno. Je to jazyk, jakému rozumí každý. Ty i já. 

        Kéž to pro nás nejsou jen fráze ale ten pravý zázrak, po kterém se zvedeneme a uděláme to po čem touží naše hladové srdce. I nám pak vzejde veliká radost! Kéž se proroctví naplní i uprostřed nás a na Boží horu začínají přicházet lidé z Vrchlabí a ptát se po Bohu. Bůh umí překvapit. Tak hlavu vzhůru lidé Vrchlabští, za chvíli poletí! Chyťme se jí, ať nás vytáhne. Z výšky Božích očí vypadá vše nadějněji. Bůh nás má rád. Kéž nám to už jednou dojde, abychom se radovali velikou radostí jako ti tři pánové chytrolíni, kterým to došlo, a pak se radovali na třetí... 

                                                                     Vše dobré od Boha i od lidí  

                                                         Vám ze srdce přeje! 

                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                 

                                                                                                                farář Petr