Velikonoce jsou připomínkou, že jaro lidského života je tady. Že teplo a životadárná síla slunce přece jen přichází oživit to všechno, co úplně volá po nové síle. Tak to vnímá každý živý tvor, tedy i člověk. Máme radost!
Jako vyznávající křesťané nenecháváme ovlivňovat naši mysl silou slunce, jako by ono bylo tím hlavním, co dává našemu životu sílu.
Naším Sluncem, zdrojem naší živoucí síly, není koloběh v přírodě, ale Bůh sám. Jaro dává lidem naději na nový začátek. Mnoho věcí kolem se nás se probouzí k životu. I to je pro citlivé a pozorné lidi důvodem k zamyšlení.
Jako křesťané se můžeme ptát: „Co mohu toto jaro probudit k životu ve mně?
K vlastní odpovědi nám může napovědět jeden ze tří nápisů, na které při každých bohoslužbách hledíme v naší modlitebně: „Kdo rozsévá z Ducha, sklidí život věčný“ .(Gal 6,8)
Velikonoční zvěst všem lidem hovoří o vzkříšení Ježíše z Nazareta, neviného člověka, který byl zabit. Vzkříšení je událost, která nám potvrzuje, že Bůh mění ze své lásky k nám lidem, co je to třeba, i fyzikální zákony. Ježíš neudělal nic špatného, jen dobré. Proto bylo úplně absurdní co se mu stalo. Bylo to do nebe volající a nespravedlivé.
Ježíš nám svým životem plným paradoxů nastavil zrcadlo (viz. podobenství). Kdo se do něj poctivě zahledí, bude trpět. Uvidí svou vlastní bídu, ale také pocítí ten šílený žár lásky Boží k nám. Kdyby byly Velikonoce jen o vzkříšení, byl by ten příběh tak pozitivní! Jenže ono není vzkříšení bez Zeleného čtvrtka - zrady a Velkého pátku – smrti… Tak to ve světě přece chodí. Proto se tomu dá uvěřit.
Mnoho lidí se před opravdovou bolestí odtahuje. Stejně tak se lidé odtahují od zrcadla Ježíšova života. Tito lidé nemohou nikdy dozrát k duchovní dospělosti. Tím se brání dospět. Přiznejme si, že i my křesťané to děláváme. To naše víra je často křižována, ne nějakým pronásledováním, ale všemi paradoxy, které život přináší každý den. Když nefungují jednoduchá pravidla a poučky, zákazy a příkazy – to je ona skála, o niž se často naše víra rozbíjí. Pak se u mnohých z nás „jednoduchá víra“ – a z ní odvozená „jednoduchá morálka“ - dostávají do vážné krize.
Radujme se z toho, že se nám dostává víry v nové začátky a nové šance. Bůh přišel v Ježíši právě s touto zprávou. Odvažte se žít z víry a Bůh bude s vámi.
A tak se odvažme pravé víry, a nebojme se uvěřit, že Bůh může v našem životě něco změnit k lepšímu. Ta změna se ovšem nikdy nestane, nenecháme-li proměnit svá vlastní srdce. Je-li v nás špetka, zrnko víry, stane se to stejně jako kdysi při zrození kosmu.
Bůh i nás probudí k životu tím, že do nás vdechne dech života, tentokrát ale se slovy:
„Všecko tvořím nové“ - tedy i tebe.
“Když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: “Pokoj vám.” Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: “Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.” Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: “Přijměte Ducha svatého.” Jan 20,19-22
Mnoho požehnání a radosti ze Vzkříšeného vám ze srdce přeje váš farář
Petr Chlápek 
